Já vím. Zní to divně – „nepomáhání je největší pomoc“. Co je to za blbost?, řekne si spousta lidí na první přečtení. Jak může nepomáhání někomu pomáhat? Může a dokonce to tak funguje a dle mne je to i správně!

Prvně vysvětlím mé pojetí pojmu „nepomáhání“. Nemyslím tím slovem neochotu pomoci, nýbrž moment, kdy se Vaše „nepomáhání“ může stát zásadním pozitivním momentem pro rozvoj Vašeho dítěte, podřízeného či člověka, který a priori čeká, že mu jeho problém a překážku vyřešíte – tím že mu ihned přinesete řešení a dáte hotové návody. Nebo dokonce, v tom nejhorším slova smyslu, že vše uděláte za něj.

„Chci jít letos na brigádu. Sežeňte mi nějakou!“ Takhle nějak kdysi vyslovila má dcera požadavek vůči mně. „Hele, co kdyby sis ji našla sama?“, byla má odpověď. Následoval rychlý slovní return mé dcery: „Babička říkala, že správný rodiče pomůžou najít děckám brigádu. A má pravdu, moje kámošky už mají brigádu v práci svých rodičů nebo u jejich známých, co jim to zařídili…Chceš mi pomoct, ne?“ „Chci ti pomoci, ale o žádné brigádě nevím a nemám známé, kteří by mi nabídli ihned brigádu,“ reagoval jsem. Pubertální dcera jevila nespokojenost, určitě i oprávněnou, jak nejsem tak dobrý jako rodiče jejich spolužáků.

„Znáš Jobs.cz?“ zeptal jsem se dcerušky. „No, vím, že to existuje…“ povídá dcera. Dal jsem jí doporučení – prosurfuj pracovní web a zkus si sama najít dobrou práci na léto.

Bingo!! Za pár dní přichází a sděluje mi, že má brigádu v cukrárně na Vranovské přehradě a sama si ji našla – a světe, div se, na mnou doporučeném pracovním serveru. Vidím na ní, jak je hrdá a spokojená zároveň. V dalších 4 letech už coby středoškolačka pravidelně vydělává v létě v přehradní cukrárně. Chytlo jí to, začala se zajímat o svět kávy, cukrovinek. Příběh pokračuje – dcera je v 3.ročníku vysoké školy a přemýšlí o podnikání: „Chtěla bych svou kavárnu…“ Rok 2015 – ještě jako studentka skutečně otvírá vlastní podnik! Ten jí roste a má stálou klientelu. Mladá inženýrka nesedí v korporátu, ale má vlastní špičkovou kavárnu, kam jí jezdí lidé i ze vzdálenějšího okolí. Mám z toho radost:-) a jako rodič jsem i pyšný. Co chtít víc než samostatné dítě, které si najde svou cestu a úspěšně podniká.

Princip „nedávej nic zadarmo, protože to nemá hodnotu“ uplatňuji coby rodič i na synovi a vnímám, že je to funkční a dlouhodobě efektivní přístup. A hlavně to „nepomáhání“ je podle mne největším darem do života dětí. Vidím to v realitě, jak takoví lidé rostou profesně i životně úplně jinak nežli ti, kteří jsou obklopeni neustálým servisem aktivního pomáhání a vodění za ručičku, které je finálně spíše znehybňuje a nedělá z nich samostatně fungující jedince.

Nicméně tento článek nepíši proto, abych se ukázal, jak skvělý rodič jsem, ani si to o sobě vlastně nemyslím:-). Jsem přesvědčený, že stejně to funguje i v pracovním a byznysovém prostředí! Buď máte v týmu lidi, kterým stačí dát know-how, v prvních měsících jim poskytnete intenzívní trénink a pak už plavou sami a dobře, protože mají dovednost reagovat na vzniklé situace flexibilně.

Jeden můj kolega – lektor mi vykládal svůj příběh, jak se stal výkonným ředitelem velké firmy. První měsíc za ním chodili různí ředitelé a unisono každý jednotlivě s dotazem „mám problém, co s tím budeme dělat?“ Byli zvyklí, že předchozí direktivní ředitel měl na všechno hned recepty a řešení, tak se ani moc nenamáhali s hledáním cest, jak něco dělat jinak. Kolega ovšem reagoval na jejich přístup nikoliv návody, nýbrž dotazem: “ A co vy sám/a navrhujete?“ Ve finále se z jiného zdroje dověděl, že celý tento jeho ředitelský board o něm mluví, že jako nový výkonný ředitel je hrozně neschopný, protože se jen „debilně ptá“ místo toho, aby jim přinesl hotová řešení a dal jasný návod. A že asi „nic neví“. Trvalo mu tři měsíce, nežli je přesvědčil, že takto fungovat nebudou, mezitím dva ředitele vyměnil za jiné. A firma brzy začala šlapat správným směrem. Krásný příklad z firemního prostředí, že nejvíce pomůže ono nepomáhání ve smyslu okamžitých rad a řešení. Nejlepší a nejvýkonnější firmy, aspoň tedy z mé zkušenosti, jsou dlouhodobě ty, které vedou své lidi k samostatnosti a aktivnímu přístupu.

Stejně tak mi má vlastní trenérská praxe ukazuje, že i v rozvoji výkonnosti jedinců či celých týmů ve firmě nejvíce pomáhá a je dlouhodobě nejefektivnější systém, v němž se dává maximum prostoru pro samostatné uvažování a jednání lidí. Kde se sice pomáhá a to hlavně na začátku (dobrým mentoringem), ale postupně se hlavním stylem vedení lidí stává ten „nepomáhací“ přístup v podobě kvalitního koučování.

„Nepomáhání“ je dlouhodobě nejlepší a nejefektivnější cesta v rozvoji lidí:-)

Petr Stejskal, lektor, konzultant, GROW Training&Consulting, www.growtc.cz